SVĚTLOZEMĚ Harmonizační terapie

Historie vzniku kraniosakrální terapie a biodynamiky

Začátkem dvacátého století Wiliam Garner Sutherland (viz fotografie), student posledního ročníku osteopatie, zkoumal kosti lebky a švy, které je spojují.

„Bylo to, jako by mě zasáhl blesk.“ popsal myšlenku, která se stala základem kraniosakrální terapie. Při pohledu na švy ho napadla podobnost s rybími žábrami a tak i myšlenka, že i švy na lebce mohou být určeny k nějakému druhu dýchání.

Podle západní medicíny ale švy srůstají, a proto není mezi kostmi lebky žádný pohyb.

Protože chtěl svoji myšlenku ověřit, vytvořil si helmu z plátěných obvazů a kožených přesek, které se daly v různých polohách stáhnout a omezit tak možný „dech" lebky. Po několika měsících testování se na sobě přesvědčil, že tento pohyb existuje. Dokonce zaznamenal polohy, které při zablokování lebečních kostí vždy způsobovaly například migrény, zažívací potíže, desorientaci a naopak i ty, u kterých cítil velikou úlevu.

Při své další práci Sutherland zjistil, že tento jemný „dechový" pohyb je možné vnímat hmatem a že velmi úzce souvisí i s jinými tkáněmi v těle. Nazval ho Dechem života.

Dech života se od lebky (latinsky cranium) přenáší do křížové kosti (latinsky sakrum) skrze mozkomíšní mok a přes další tekutiny se tato vlna „rozlévá" do celého těla. Odtud tedy těžko zapamatovatelný výraz craniosacrální (a česky kraniosakrální).

Zjednodušeně se dá tedy říci, že pokud je tento pohyb všude plynulý a bez blokací, je tělo zdravé a bez bolestí. Pokud ale někde dojde k jeho zablokování, může se to na těle projevit bolestí, tlakem nebo dalšími obtížemi.

Zdroj: Kern Michael, Dech života, Fontána 2011, foto zdroj: http://cabinet-allongue.com/osteopathy/history/

| Harmonizační terapie |